- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Zdroj: http://ridere.files.wordpress.com/2007/11/terrorist-cat.jpg
Přijměme pravděpodobnou hypotézu, že za útoky v moskevském metru stojí vdovy po zabitých čečenských bojovnících. Co z toho vyplývá? To, že tu patrně máme do činění spíše s politikou než s náboženskou vírou, ale hlavně to, že v pozadí je zoufalství žen, které události nahnaly do tak nešťastné životní situace, že podlehly přesvědčení, že už nemají co ztratit. Tyto „černé vdovy“ se pak staly snadnou kořistí čečenských separatistů a jejich ideologie nacionalisticky zabarveného islamismu.
Má tedy útok v moskevském metru vůbec něco společného s islámem? Ano i ne. Muslim, který je ve svém životě víceméně spokojený a který nemá potřebu léčit si své frustrace, se k sebevražednému teroristickému činu zlákat žádným, byť sebevýmluvnějším imámem či jakýmkoli jiným islámským lídrem nenechá.
Na druhou stranu člověk, který cítí, že se k němu osud zachoval krutě, člověk, který patří do sociálně vyloučené třídy a který je ještě navíc součástí nějakého utlačovaného národa či členem utiskované etnické či kulturní či náboženské menšiny, takový člověk snadno podléhá různým ideologiím.
Z nespokojenosti dělnické třídy se tak na sklonku 19. století zrodila ideologie komunismu s idejí diktatury proletariátu, frustrace Židů se během 20. století stala živnou půdou militantního sionismu, kombinace nacionalismu s katolicismem zapříčinila vznik teroristické organizace IRA a mohli bychom pokračovat až k Talibanu, k Al-Kaidě a samozřejmě i k zmíněnému čečenskému terorismu. Společným jmenovatelem všech těchto ideologií je to, že nabízejí – jemně řečeno – příliš ukvapená řešení, či to, že dávají příliš jednoduché odpovědi na příliš složité či nesnesitelně tíživé otázky. Je nabíledni, že s ryzí náboženskou vírou mají tato řešení společného opravdu pramálo. Přesněji řečeno – jsou jejím opakem, protože zoufalství je právě rezignací na víru, a to ostatně nejen na víru náboženskou, ale i na „pozemskou“ víru v to, že život má pozitivní smysl a že stojí za to si ho užívat.
Měli bychom se nicméně ptát, zda islámský – či, korektněji řečeno, islamistický – terorismus v sobě náhodou nemá kromě onoho společného „ideologického“ jmenovatele přece jen cosi jedinečného. Mám za to, že má, a je to právě jeho úzké napojení na vlastní náboženské zázemí. V tom se tato ideologie liší nejen od ateistických (či krypto-teologických) ideologií jako jsou nacismus či komunismus a případně i současný multikulturní relativismus, ale i od militantních verzí jiných náboženství. Jistě, fanatičtí sionisté mohou svoji ideologii ospravedlňovat slovy a skutky Mojžíše či Jozua, avšak nikde není psáno, že tito vůdci Izraele představují absolutní a věčně platnou autoritu. Křesťanští militantní radikálové jsou na tom s možnostmi nábožensky ospravedlnit svůj program ještě hůře – poslouží jim snad jedině křižácká symbolika.
Oproti tomu muslimové mají Mohameda, zakladatele islámu, který je „pečetí proroků“ a „překrásným vzorem“, jehož by podle Koránu měl následovat každý člověk. Jak konkrétně má toto následování vypadat je samozřejmě otevřená otázka, nicméně podíváme-li se na Mohamedův život blíže, zjistíme, že šlo o člověka, který se po neúspěšné „duchovní kariéře“ rozhodl vzít do svých rukou veškerou náboženskou i politickou moc, přičemž při posilování této moci se zjevně řídil heslem „účel světí prostředky“. U Mohameda se tudíž setkáváme s modelem, který více či méně vědomě přebírají teroristé z řad jeho dnešních fanatických souvěrců: frustrace z toho, že určité – samozřejmě ty nejsprávnější – vize nelze prosadit po dobrém, se přetaví v rozhodnutí prostě je prosadit po zlém. A to i za cenu „mučednictví“.
Jinými slovy: kořenem terorismu je zoufalství či frustrace, ovšem s tím, že kořenem islamistického terorismu je frustrace Mohameda, zakladatele islámu a zároveň zakladatele politického islamismu.
Zbytek je historie...
předchozí | 1 2 3 4 | další |