Tomáš Tatranský

Konec pozitivní diskriminace v Čechách

1. 09. 2010 20:15:24
Zdá se, že současná vláda upouští od strategie pozitivní diskriminace. Je to dobrá nebo špatná zpráva?

Jmenování ředitele Občanského institutu Romana Jocha do funkce poradce premiéra Nečase pro oblast lidských práv opět rozvířilo debatu o tom, jakým způsobem máme přistupovat k různým menšinám, s nimiž sdílíme svůj životní prostor.

Jedno je jasné. V minulosti, přesněji řečeno v době, kdy měla problematiku lidských práv na starosti Strana zelených a její ministři Džamila Stehlíková a Michael Kocáb, se vláda snažila pomáhat lepšímu začleňování problematických či (údajně) diskriminovaných menšin pomocí aktivních zásahů v duchu „pozitivní diskriminace“. Nyní se zdá, že současná vláda od této strategie upouští. Je to pro menšiny dobrá nebo špatná zpráva?

Lidská, nikoli skupinová práva

V první řadě je na místě zdůraznit, že Roman Joch je mimo vší pochybnost člověkem, který nepodléhá hodnotovému ani kulturnímu relativismu. Je pevně zakořeněn v západní civilizaci a její židovsko-křesťanský étos pokládá za její podstatnou složku. Že je díky tomuto svému postoji často označován za xenofoba, případně i fašistu, je cosi, co bohužel již nepřekvapuje. Postmoderní „nová levice“, která se pokouší skloubit obranu lidských práv se základními postuláty multikulturalismu, totiž reaguje velmi podrážděně na každého, kdo zpochybňuje myšlenku, že jakékoli projevy kulturní svébytnosti jakékoli skupiny jsou pro celou společnost nutně přínosné a jako takové hodné zvláštní státní péče a ochrany. Připomeňme, že současný papež tento poněkud paradoxní a neblahý fenomén nazývá „diktaturou relativismu“.

Dlouholetá praxe, zvláště v západní Evropě a ve Skandinávii, ukazuje, že politika nadřazující multikulturní ideály nad snahu definovat si základní civilizační identitu našeho veřejného prostoru vede k nejrůznějším „afirmativním akcím“, jejichž společným jmenovatelem je zvýhodňování nějaké (zpravidla etnické, náboženské či sexuální) menšiny na úkor všech ostatních, případně zvýhodňování žen na úkor mužů pomocí různých „genderově přátelských“ kvót, které nařizují, kolik představitelek něžného pohlaví má být v různých úřadech či například na kandidátkách politických stran. Proti tomuto konceptu „nové levice“ stojí tradiční liberálně-konzervativní přístup, který se snaží aktivní zasahování státu do problematiky spojené s lidskými právy spíše omezovat, a to v obavě, že podporou menšin stát ve skutečnosti nepodporuje lidská práva, nýbrž pouze privileguje určité menšinové skupiny občanů, což je ovšem nespravedlivé vůči většině. Jinými slovy, konzervativně ladění lidé jako pan Joch tvrdí, že je nesmyslné a kontraproduktivní snažit se odstraňovat diskriminaci tím, že budeme pomocí státní intervence zvýhodňovat a tedy „pozitivně diskriminovat“ ty, kteří jsou či dokonce byli nebo by mohli být diskriminováni.

Stop sociálnímu inženýrství

Znamená to, že kritikům multikulturalismu a z něho vycházející strategie „afirmování“ menšin nezáleží na integraci sociálně vyloučených skupin?

Opak je pravdou, přičemž pravdou je i to, že pokud zastáncům multikulturalismu na sociální integraci vůbec záleží, jejich experimentování zatím vedlo spíše k dezintegraci společnosti: na jedné straně tu vznikala „kulturně svébytná“ ghetta, jejichž členové neměli žádnou potřebu se integrovat, protože by tak ztratili svá zvláštní privilegia. Extrémním krokem vedeným v tomto multikulturním duchu pak bylo například zřízení zvláštních šaríatských soudů pro muslimskou menšinu ve Velké Británii – v tomto případě jsme svědky nejen dezintegrace společnosti, ale dokonce i právního řádu. Že takovéto sociální inženýrství zpravidla vede k tomu, že znevýhodněná většina tuto situaci vyhodnotí jako nespravedlivou a že část této většiny bude mít tendenci vykročit směrem k rasistickým či xenofobním projevům, je nabíledni. Multikulturalismus tedy nesnášenlivost nemírní, nýbrž naopak vyvolává.

Zastánci liberálně-konzervativního konceptu lidských práv oproti tomu tvrdí, že úlohou státu má být pouze dbát na to, aby základní lidská práva platila bez výjimky pro všechny a aby zákony byly uplatňovány dle principu „padni komu padni“. Role státu by měla zůstat takto omezena, protože jedině takto „slabý“ stát dá dostatečný prostor všem těm, jejichž posláním je aktivně pomáhat sociálně vyloučeným lidem ve snaze o integraci – jde především o neziskové organizace či nejrůznější dobrovolné aktivity většinou lokálního rozsahu. Pouze tehdy, vychází-li snaha podporovat diskriminované menšiny „zezdola“, může být tato pomoc skutečně účinná a neimplikuje diskriminaci všech ostatních.

Zdá se, že takovýto přístup, který omezuje roli státu a který dává důvěru občanské společnosti, sice nevede k rychlým a efektním změnám, dlouhodobě je však zřejmě tou nejrealističtější a nejefektivnější strategií vedoucí k odstraňování nejrůznějších ghett i předsudků. Proto si snad můžeme dovolit tezi, že fakt, že u nás patrně končí státem řízená (pozitivní) diskriminace, je jednoznačně dobrou zprávou jak pro nejrůznější menšiny, tak i pro zbytek naší společnosti.

(Tento text vyšel v Katolickém týdeníku 36/2010, příloha Perspektivy, str. II.)

Autor: Tomáš Tatranský | karma: 35.56 | přečteno: 4377 ×
Poslední články autora