Bučení kentaurů

Aneb prezidentská volba ve světle křesťanských hodnot.

Lidé hlásící se ke křesťanským hodnotám stojí před dilematem: jaký prezident bude tyto hodnoty (tedy nikoli pouze zájmy různých církví, ani pouze zájmy politické strany, která si dala křesťanství do svého názvu) hájit lépe, „nevěřící husita“ Klaus nebo agnostik Švejnar? Ideální není z křesťanského hlediska ani jeden z nich, proto je třeba volit menší zlo. V křesťanském mediálním prostředí je debata na toto téma samozřejmě v plném proudu, její úroveň je ale většinou dost žalostná, padá v ní řada neférových argumentů, polopravd i vyložených lží. Sice jsem dlouho váhal, zdali se mám k prezidentské volbě ještě vyjadřovat, ale nemohu jinak: svůj alibismus odhazuji v dál a nabízím svůj sice osobní, ale zato poctivě promyšlený názor.

Lidovecká intelektuální agónie

Ještě než přejdu k zajímavějším tématům, musím se alespoň stručně vyjádřit k situaci u lidovců (křesťansky orientované volitele prezidenta přece jen nalezneme hlavně tam). Lidovci nejen že nebyli s to postavit do boje o Hrad vlastního kandidáta (s kterým by čestně prohráli), ale nebyli ani schopní doprovodit nezávazné doporučení svého Celostátního výboru alespoň stručným zdůvodněním, proč se vedení KDU postavilo za Václava Klause. Prostý občan tedy neví, co hrálo v rozhodování lidoveckých špiček primární roli: snaha zajistit právní uspořádání mezi státem a církvemi? programová souběžnost lidovců a Klause v některých eticky relevantních otázkách (podpora tradičního modelu rodiny atd.)? vědomí strategické výhodnosti loajality vůči ODS, která má podobně konzervativní program jako KDU? Těžko říct. Jak napsal Jan Růžička - který byl na jednání Celostátního výboru KDU přítomný - na fóru Mladých křesťanských demokratů, ti z vedení KDU, kteří byli pro Klause, svůj názor opřeli o racionální analýzu, zatímco „švejnarovci“ se nezmohli na nic jiného než na to, že poukázali na svoji „touhu po změně“ a na fakt, že nemají Klause rádi.

Nemám důvod tomu nevěřit, zvláště poté, co jsem si pročetl diskuzní fórum k prezidentské volbě na webu KDU. Z mnoha názorů, které různí členové a příznivci KDU na tomto fóru prezentují, čiší (nepříliš křesťanská) zášť vůči Klausovi, který v 90. letech lidovcům ubližoval, vůči Klausovi, který symbolizuje „dobu Koženou a Železnou“ a který tudíž musí být nahrazen kýmkoli, kdo slibuje „svěží vítr“. Občas se objevovala i smyšlená informace o tom, že většina příznivců KDU je pro Švejnara – zde bylo přání otcem myšlenky, protože průzkum agentury STEM nedávno prokázal opak. Na druhou stranu tvrzení o tom, že lidovci by měli podpořit Klause výměnou za majetkové vyrovnání mezi státem a církvemi, je podobně nesmyslné: proč by mělo být toto vyrovnání výhradním zájmem KDU? není to spíše společný zájem státu a církví? Zkrátka a dobře, ani příznivci Václava Klause z řad lidovců se rozumnou argumentací zrovna neblýskli, i když pár světlých výjimek by se našlo: například některá prohlášení Jana Kasala či (kolegy bloggera) Jana Jakoba.

Morální kredit kandidátů

Václav Klaus jistě není žádný Mirek Dušín a nikdo si to o něm zřejmě ani nemyslí. Jak známo, Klaus netajil svůj obdiv ke sportovcům, kteří oklamali rozhodčího, a podle toho také některé jeho politické kroky či způsoby vedení ODS v 90. letech vypadaly. Na druhou stranu Klaus nikdy nebyl odsouzen za žádný trestný čin, takže pokud ho někdo obviňuje z tunelování či z podobných prohřešků, měl by upřesnit, že Klaus je nanejvýš jakýmsi „symbolem“ hospodářské transformace 90. let v tom smyslu, že jako vrcholný politik nesl spoluodpovědnost (a nikoli přímou trestní odpovědnost) za mnohé špatné jevy, které tuto transformaci doprovázely.

Jan Švejnar dnes sice může vystupovat jako pan Čistý, ale neušpinil se proto, že se prostě dosud politického života účastnil nanejvýš jako poradce. I Švejnar nás ale již během své kratičké kampaně stihl přesvědčit o tom, že i on dovede hrát neférově, když si na svém webu vylepšil svůj medailonek o informaci, že je členem „nominační komise pro Nobelovu cenu v oboru ekonomie“, přičemž zároveň porušil slib daný této komisi, která ho oslovuje (ale nikoli jako svého člena), že o této spolupráci nebude nikomu říkat.

Výsledek? Máme tu dva kandidáty s pošramoceným morálním kreditem, vyberte si prosím.

Co hraje pro Švejnara: ekologie a evropská integrace

O vztahu Václava Klause k ekologii už bylo napsáno mnohé, takže k tomuto bodu se nebudu příliš rozepisovat. Jisté se mi zdá být to, že Klaus se zuby nehty brání ekologicky motivovaným restrikcím v oblasti hospodářské produkce. Není proti dobrovolné střídmosti (naopak ji podporuje), ale bohužel nechce vidět, že lidstvo dnes prostě není tak mravně vyspělé, aby apely k šetrnému využívání přírodních zdrojů stačily k tomu, abychom tuto planetu zanechali budoucím generacím nezničenou. Zde vidím Klausovy názory jako krajně nezodpovědné, v duchu hesla „po nás ať přijde potopa“. Kde je tu křesťanská prozíravost?

Pokud jde o evropskou integraci, věc je složitější. Já osobně jsem na rozdíl od Klause zastáncem v podstatě federálního uspořádání EU a nemyslím si, že by se česká identita v takovémto evropském superstátě rozpustila, na druhou stranu ale spolu s Klausem kriticky pozoruji jistý „demokratický deficit“, který proces evropské integrace doprovází. Klaus by se navíc patrně shodl s křesťanskou sociální naukou na důležitosti principu subsidiarity (alespoň na teoretické úrovni, spory by zřejmě nastaly v okamžiku praktické aplikace tohoto principu), který zjednodušeně řečeno tvrdí, že míra centralizace musí být nejmenší možná a že vše to, co lze přenést na nižší roviny politické hierarchie, na tyto roviny přeneseno být musí.

O názorech Jana Švejnara toho zatím příliš mnoho nevíme, zdá se ale, že jeho postoj k těmto dvěma otázkám je pro křesťansky orientované občany přijatelnější než postoj Václava Klause. Na druhou stranu, procesy globální ochrany životního prostředí a evropské integrace jsou už natolik rozběhnuté, že jeden člověk – byť s kompetencí prezidenta ČR – prakticky nemá šanci je zastavit.

Konzervativní hodnoty a ochrana života

Toto je podle mého názoru rozhodující téma. Křesťanské poselství totiž vede jednoznačně k zmírňování utrpení ve světě a k ochraně lidského života, který je Božím darem, od okamžiku početí do okamžiku přirozené smrti; toto poselství je samozřejmě rovněž zcela v souladu s přirozeným právem (takže jistá aliance věřících křesťanů a nevěřících humanistů uznávajících konzervativní hodnoty je v těchto otázkách možná a žádoucí).

Pokud jde o Václava Klause, je jeho konzervatismus snad mimo veškeré pochyby: stačí si přečíst například zdůvodnění, kterým Klaus doprovodil své veto zákona o registrovaném partnerství. Tímto (z hlediska převládajícího společenského klimatu krajně nevděčným) krokem Klaus prokázal, že se dokáže postavit módnímu liberalismu a že se při obraně přirozeného práva nechová populisticky ani stranicky. Lze předpokládat, že v podobném duchu bude Klaus reagovat i v budoucnosti, až se dostanou na přetřes například různé bioetické problémy.

Jan Švejnar je oproti tomu typickým liberálem. Vyslovil se sice proti eutanázii, ale to je též asi tak všechno, co pro ochranu života udělal. K Švejnarovu názoru ohledně adopce dětí homosexuálními páry jsem se již na tomto blogu vyjádřil, takže se nebudu opakovat. Později si Jan Švejnar patrně uvědomil, že nebude-li se dále k těmto „pro-life“ otázkám vyjadřovat, stane se pro křesťanské poslance a senátory jen velmi špatně volitelným, a tak 26. ledna přijal pozvání do náboženského pořadu Českého rozhlasu „Doteky víry“, kde na tuto problematiku přišla řeč.

Švejnar si v tomto pořadu počínal tak trochu jako chytrá horákyně: pochválil náboženství a církve hlavně za to, že se v moderní epoše staly tolerantními a že „podporují debatu a diskuzi“, nicméně své liberální názory v podstatě nezměnil. Adopce dětí homosexuálními páry tentokrát označil jako „velký otazník“, s tím, že takovéto experimentování s dětmi je sice „neobvyklé“, ale v zahraničí s tím existují někdy i „pozitivní zkušenosti“, takže bychom vůči tomu měli být „otevření“, i když „zatím“ (sic!) Švejnar takovéto adopce nevidí jako „legislativní řešení pro ČR“.

Jednoznačně se Švejnar nepostavil dokonce ani proti klonování lidí: označil ho pouze výrazem „velice nebezpečná oblast“ a prohlásil, že je třeba „se nad tím velice zamyslet“. Zmíněna byla i kontroverzní otázka výzkumu kmenových buněk. Připomínám, že při tomto výzkumu jsou v zemích s liberální legislativou zabíjena lidská embrya, případně dochází k eticky zcela nepřijatelným zásahům do lidské integrity, jako je např. míchání lidského a zvířecího genetického materiálu, přičemž vzniká cosi jako „kentauří embrya“, abych se vyjádřil poněkud nevědecky, zato však trefně. Švejnar se sice vyjádřil v tom smyslu, že preferuje jiné cesty než využívání embryí, ale nevyloučil ho.

A jaké jsou tedy podle Švejnara kritéria, kterými se máme řídit při posuzování bioetických otázek? Nikoli úcta k životu či respektování přirozeného práva, nýbrž „společenský konsensus“, který krystalizuje na „volném trhu myšlenek“, ať už je řešení „jakékoli“ (sic!). Jinými slovy, nezastírejme si, že Švejnar se v „Dotecích víry“ vyjádřil demagogicky, populisticky a utilitaristicky.

K jakým závěrům Švejnar dospěje, až se nad touto problematikou „velice zamyslí“? Přesnou odpověď pochopitelně neznáme, ale jelikož víme, že Švejnar volil v prezidentských volbách v USA Johna Kerryho (který např. proti zabíjení lidských embryí v rámci výzkumu kmenových buněk nic nenamítá), protože měl – jak se Švejnar vyjádřil pro iDNES.cz – „přesvědčivý program“, leccos si můžeme domyslet...

Závěrem

Z výše napsaného vyplývá, alespoň pro mě, že z hlediska křesťanských hodnot se jako lepší, respektive méně špatný prezident jeví Václav Klaus.

Abych ale jen suše neanalyzoval, dovolte mi zakončit tento článek malou nadsázkou. Až nad Pražským hradem zavane svěží vítr, který rozvlní prezidentskou standardu s nápisem IN GOD WE TRUST, zatímco v podhradí budou konsensuálně bučet kentauři, vzpomenete si na má slova.