Politicky korektní dialog o politické nekorektnosti... nebo naopak?

Otevírám novou rubriku „sókratovské dialogy“ (bude hlavně o tom, že pojmy nejsou dojmy) a zároveň ji inauguruji prvním příspěvkem. Sókratés se vrátil mezi nás. Celý den se toulal po Praze, a když už byl večer trochu uondaný, padl mu do oka bar U MODRÉHO TOPOLA. „Odkdy jsou topoly modré?“ podivil se Sókratés. Ale vstoupil, i co nevidí – u jednoho stolku popíjí, očividně zabrán do svých hlubokých myšlenek, známý blogger Šimon. Vášnivý diskutér Sókratés se usmál. Přisedl, objednal si pivo a Šimona oslovil.

Smrt Sókrata. Byla politicky korektní?

Sókratés: Ahoj Šimone, nejsi ty náhodou ten blogger, kterého hodně lidí čte a který má tuze vysokou karmu?

Šimon: To jsi ty, Sókratés? Jasně že jsem to já. Jsem rád, že čteš můj blog. Ty taky důvěřuješ osvědčeným konzervativním hodnotám?

Sókratés: No, jak se to vezme... Šimone, chtěl bych se tě zeptat na jednu věc: je pravda, že tvoje názory jsou vždy politicky nekorektní?

Šimon: Samozřejmě. Nejsem a ani nikdy nebudu chtít být politicky korektní!

Sókratés: Jak tě tak poslouchám, zdá se mi, že jsi na tu svoji politickou nekorektnost patřičně hrdý...

Šimon: Jak bych nebyl? Nemám se za co stydět, chci svými názory vyčnívat z davu a je mi srdečně jedno, jestli se to někomu líbí nebo ne. Prostě rád plavu proti proudu a nevadilo by mi ani, kdybych byl sám proti všem!

Sókratés: To je skvělé, myslím, že ti rozumím. Víš, já jsem také v Aténách dost vyčníval, dokonce až tak, že jsem byl nakonec odsouzen k trestu smrti za to, že kazím mládež a nevěřím v bohy... Ale odpusť mi moji hloupost a dovol, abych se ještě vrátil k té politické nekorektnosti. Jak bys mi ji přesně definoval?

Šimon: No, už jsem to říkal, ne? Politická nekorektnost je v podstatě odvaha říkat pravdu, i když není módní, příjemná nebo pohodlná, odvaha říkat pravdu, která se ostatním nelíbí.

Sókratés: Aha. Pověz mi tedy, prosím, je to tak, že čím více je někdo politicky nekorektní, tím méně lidí bude s jeho názory souhlasit? Z toho, co jsi říkal, totiž právě toto vyplývá, zdá se mi...

Šimon: Vidíš, to je docela zajímavý postřeh... Máš vlastně pravdu, lidé většinou splývají s davem a bojí se vyhraněných názorů, ne?

Sókratés: Právě, a ty chceš být pokud možno maximálně politicky nekorektní, čili maximálně názorově vyhraněný, že ano?

Šimon: Určitě!

Sókratés: Pak mi ale, Šimone, řekni upřímně: jsi rád, že se tolika lidem tvoje články líbí? Tvoje karma je přeci jen nadprůměrná...

Šimon: No tak každý je asi rád, že se jeho názory lidem líbí, ne?

Sókratés: Jestli každý, to nevím, ptal jsem se tebe. Pokud totiž chceš být co nejvíc politicky nekorektní a pokud platí to, na čem jsme se právě oba shodli, pak bys měl chtít, aby se tvoje názory lidem nelíbily, a mělo by ti vadit, že ti lidé klikají na karmu, ne?

Šimon: Hele, o co ti jde? To mám sakra lidem zakazovat, aby mi klikali na karmu? Žijeme ve svobodné společnosti a každý si může klikat, na co chce!

Sókratés: Ale ovšem. Možná jsem se špatně vyjádřil. Ptal jsem se, jestli jsi rád, že se tvoje názory lidem líbí. Ostatně mohl bys též na konec každého svého příspěvku napsat něco v tom smyslu: „Prosím neklikejte mi na karmu, nechci být líbivým demagogem ani populistou, nekažte mi moji reputaci politicky nekorektního bloggera“ – to by přece nebyl žádný zákaz, pouze prosba...

Šimon: Chceš mě poučovat? Sám vím nejlíp, co mám psát a o co mám lidi prosit, a speciálně tebe jsem se fakt o žádnou radu neprosil!

Sókratés: Tak promiň... Každopádně poučovat tě nechci, naopak, chci se od tebe nechat poučit, co je to ta politická nekorektnost. Omlouvám se za svou natvrdlost, ale už nevím, jestli jsi mi odpověděl na mou otázku, jestli jsi rád, že jsi tak oblíbený...

Šimon: Dobře, tady máš jasnou odpověď, když tak otravuješ: je mi to úplně u prdele! Stačí?

Sókratés: Stačí, i když tedy mohl ses vyjádřit i slušněji...

(Šimon se obrací směrem k barovému pultu a ukazuje ruku se zdviženým prostředníčkem.)

Sókratés: To je ale zajímavé gesto. Co znamená?

Šimon: Nic, objednávám si ještě jedno pivo. Tady v tomhle baru se to takhle ujalo, nějak.

Sókratés: Aha, máte teď tady takovou módu...

Šimon: No tak módou bych to zrovna nenazýval...

Sókratés: Jasně, omlouvám se, jsi přece zastáncem osvědčených konzervativních hodnot, nějakým pofidérním módám nepodléháš, že?

Šimon: No, aspoň tohle že ti je jasný... Abys věděl, vždycky jsem byl a budu sám sebou, jsem člověk s pevnými zásadami a s jasně definovanými pravicovými hodnotami, a všechny ty oranžový svině, zelený ekoteroristi, vychcaný flanďáci a multikulti pseudohumanisti mi nesahaj ani po kotníky! Nemluvě o všech těch hajzlíkách v Bruselu, který systematicky likvidujou naši národní identitu.

Sókratés: Máš to ale slovník, Šimone... Já ani všem těm výrazům nerozumím, víš, ještě jsem se u vás asi pořádně nezadaptoval. Ale jsem rád, že existují hodnoty, na kterých ti záleží. Jestli to dobře chápu, byl bys rád, kdyby se Čechům dařilo v Evropské unii prosazovat svoje národní zájmy, viď?

Šimon: Přesně tak, jenomže teď je v módě ta evropská integrace nebo jak tomu ty blouznivci říkají. A proto jsem a chci být politicky nekorektní, kašlu na to, co si dnes lidé mají myslet a co mají říkat, jsem svobodný člověk a nenechám si od nikoho nic vnucovat.

Sókratés: Výborně. Máš své názory, které považuješ za správné, například ten, že je třeba chránit národní zájmy a nedopouštět přílišnou evropskou integraci, a tudíž jsi politicky nekorektní, protože tento tvůj názor není, řekněme, většinový – je to tak?

Šimon: Ano.

Sókratés: A teď mi Šimone pověz: jsou podle tebe tvoje názory správné proto, že jsou politicky nekorektní?

Šimon: Co je to sakra zase za slovíčkaření? Jak to myslíš?

Sókratés: Zůstaňme u našeho příkladu: představ si, že si za pár let většina lidí v Evropě uvědomí, že příliš centralizovaná Evropská unie není v souladu s jejich národními zájmy, a tudíž demokraticky ovlivní politiku tak, že se půjde cestou decentralizace.

Šimon: No, už si to představuju... Kéž by lidé jednou takhle procitli!

Sókratés: Pak by zkrátka došlo na tvá slova, že národní zájmy jsou na prvním místě, že?

Šimon: Ano.

Sókratés: Ale tvůj názor by pak už nebyl menšinový, nýbrž naopak většinový...

Šimon: No...

Sókratés: A tudíž by ten tvůj názor přestal být politicky nekorektní?

Šimon: Zase mě chceš provokovat?

Sókratés: To by mě ani nenapadlo. Jen se ptám, možná trochu hloupě, jak by to bylo...

Šimon: Tak podle tebe by to pak asi byl politicky korektní názor, co?

Sókratés: Podle mě ano, a podle tebe?

Šimon: Hmm...

Sókratés: A co bys v takové situaci udělal? Stal by ses eurooptimistou, abys zase mohl být politicky nekorektní? Anebo by sis ponechal svůj osvědčený konzervativní názor?

Šimon: Nikdy bych se nestal eurooptimistou! Samozřejmě bych trval na správnosti toho, co jsem si myslel vždycky.

Sókratés: I za cenu toho, že bys pak byl politicky korektní?

Šimon: Jo, i za tu cenu.

Sókratés: Pak jsi ale právě popřel to, co jsi mi řekl na začátku, totiž že nikdy nebudeš chtít být politicky korektní, je to tak?

Šimon: Tak podívej se Sókrate, nebudem si tu hrát na nějaký „kdyby“ jako malý děti! Vy filozofové jste nám tady fakt scházeli! Nepracujete, umíte jen parazitovat a plácáte kraviny! A vůbec, už je pozdě, já jsem dopil, platím a jdu.