Abort macht frei

Čili „potrat osvobozuje“... Takovýto nápis (copak nám jenom připomíná?) by se „hezky“ vyjímal na branách všech nemocnic, které provádějí potraty (jen u nás jich bylo od roku 1958, kdy je komunisté legalizovali, provedeno přes 3 miliony), a také na branách všech parlamentů našeho „civilizovaného“ západního světa, které potraty z nepochopitelných důvodů stále ještě udržují ve sféře legality. Ano, tentokrát občas upustím nějaké to ostřejší slovo, před vražděním je totiž třeba varovat, a to naléhavě.

Píšu, protože se mi nelíbí, že současná diskuze o potratech není vedena férově. Odpůrci potratů bývají cejchováni málem jako nenávistní (či přinejmenším „ultrakonzervativní“) náboženští fanatici, zatímco zastánci potratů bývají vnímáni jako pokrokoví bojovníci za ženská práva. Mimoto mám často pocit, že i ti, kteří považují potrat za vraždu, argumentují příliš defenzivně, jakoby se styděli říci otevřeně, co si myslí: jistě v dobré vůli zdůrazňují prevenci (čili osvětu v oblasti plánování rodičovství), oceňují (jistě, zcela správně) tzv. babyboxy, ale odmítají se bavit o nutnosti legislativních změn v této oblasti. Navíc v diskuzích o potratech bývá sugerováno, že argumenty pro a proti mají stejnou váhu – někdo je prostě „pro-life“, někdo jiný zase „pro-choice“, jako by to byla otázka osobního zalíbení – a že otázka potratů je v podstatě nerozhodnutelná. Jako by bylo rozhodující to, že obě strany mají „zajímavé“ argumenty. A jako by otázka, které argumenty jsou lepší a které horší, které vedou k dobru a které ke zlu, které k životu a které ke smrti, byla nepodstatná. Není nepodstatná a já tvrdím, že být „pro-life“ je prostě lepší a morálnější než být „pro-choice“. Protože – je mi líto – existuje též cosi jako hierarchie hodnot, cosi jako přirozený mravní řád, kde právo na život je více než svoboda rozhodování. A nezastírejme si prosím, že „pro-choice“ neznamená v případě potratů nic jiného než „pro-death“.

Jeden z neustále omílaných pseudoargumentů je ten, že proti potratům se staví náboženští tmáři. No a jelikož naše západní sekulární civilizace už náboženské předsudky překonala, nemá smysl věřícím lidem naslouchat příliš vážně. Jenomže tak to není. Vůbec nejde o to, že by někdo chtěl někomu jinému vnucovat vlastní náboženskou morálku, jde o to, že lidé mající svědomí, čili určitý přirozený mravní cit – nezávisle na tom, zda jsou či nejsou věřící – si uvědomují, že vražda nevinného člověka je čímsi špatným. Cítí, že otázka, zda budeme schvalovat potraty, není o tom, zda naše civilizace bude spíše liberální či spíše konzervativní, nýbrž o tom, zda náš svět bude více či méně civilizovaný, zda se budeme vracet zpátky k primitivním zvykům obyvatel antické Sparty, kde byli někteří slabší novorozenci svrhováni ze skály, anebo zda se civilizačně posuneme dopředu, zda dokážeme bránit právo na život i těch, kteří si o toto právo ještě nemohou sami říci. Jinými slovy, nemáme tu do činění se sporem o formu kultury, nýbrž se sporem o kulturu samotnou. Toto naštěstí chápou i mnozí ateisté či agnostici, jako např. Giuliano Ferrara, jeden z nejvýraznějších a nejbystřejších italských novinářů, jehož mohutná protipotratová kampaň je jednou z nejsledovanějších kauz současné Itálie.

„Lidský plod je pouhým shlukem buněk, který je součástí matčina těla“ – „argumentují“ zastánci „pro-choice“, případně různí lidé sympatizující s módní ideologií zvanou hezky „vědecky“ „gender studies“. To je samozřejmě nesmysl. Každý z nás je více či méně rozvinutým shlukem buněk, podstatné je však to, že každý z nás je živou lidskou bytostí s jedinečnou a jednou provždy danou genetickou informací. A ta vzniká v okamžiku početí, což je též okamžik, kdy oplodněné vajíčko začíná žít svůj jedinečný a neopakovatelný život. Co následuje, je postupný vývoj člověka, který trvá až do přirozené smrti. Jistě, důležitou událostí v životě dítěte je porod, na druhou stranu ale nikdo rozumný neprosazuje provádění potratů např. v devátém měsíci těhotenství, že? Pročpak asi? Mimoto odborníci tvrdí, že „zárodek nové lidské bytosti není částí mateřského organismu. Naopak, ten se k němu chová jako k cizorodému tělesu a usiluje o jeho likvidaci. Obrana zárodku proti mateřskému organismu je velmi dobře uspořádaná a jen díky jí může embryo v mateřském organismu přežít” (zdroj). Jistě, ve zcela výjimečných případech může dojít k situaci, kdy je během těhotenství ohrožen život matky a kdy je třeba provést nelehkou volbu mezi dvěma životy. V tomto kontextu je potrat jakožto výjimka z pravidla (a jakožto vedlejší efekt jednání vedoucí k záchraně života matky) samozřejmě možný, to nikdo (ani katolická etika) nepopírá.

Nechápu, jak někdo může stanovit, v jakém týdnu vývoje se embryo stává člověkem. Proč zrovna 12. týden v ČR? Že lidský plod v počáteční fázi svého vývoje necítí bolest? Dospělý člověk v narkóze také necítí bolest, ale proto ho ještě nebudeme zabíjet, že? (Nehledě na to, že akorát v 12. týdnu již lidský plod bolest prokazatelně cítí.) Jinými slovy, lidský život má svůj přirozený počátek, a tím je početí. Respektovat to je otázkou úcty k přirozenému řádu.

Dalším znepokojivým jeven je bagatelizování tzv. post-abortivního syndromu. Nedělejme si iluze, potrat představuje pro ženu obrovské trauma, které často vede k závažným psychickým poruchám, k následným sexuálním dysfunkcím apod. Je též prokázáno, že procento žen páchajících sebevraždu je výrazně vyšší u žen, které podstoupily potrat, než u těch, které ho nepodstoupily. Pročpak asi?

Jiný pozoruhodný pseudoargument bychom si mohli shrnout takto: „Jen proboha žádné restrikce v této oblasti, ty by vedly jen k tomu, že ženy by podstupovaly potrat načerno u kdejakých šarlatánů, kteří by ještě ohrožovali jejich zdraví či dokonce život.“ Fajn, takže – podle této „logiky“ – pokud například vykradu banku a v následné automobilové honičce s policií způsobím nehodu, v níž zraním či usmrtím sebe nebo i někoho jiného, je to vina restriktivního zákona, takže bychom měli zlegalizovat krádeže... Mimoto opravdu nechápu, proč by restriktivní legislativa nesnížila počet potratů – takovéto tvrzení je natolik antiintuitivní, že snad ani nemá cenu se jím hlouběji zabývat. Přece co je zjevně neetické, má být i nezákonné, ne?

Existují i různé jiné „gender-friendly“ „argumenty“ (typu „jak si vy muži vůbec dovolujete nám ženám do toho mluvit“), ty už jsou ale natolik stupidní, že si dovolím je pominout. Jen dodám (aby bylo jasno), že odsuzuji potrat jakožto čin, aniž bych morálně odsuzoval či dokonce zatracoval toho, kdo jej provedl. Těch dívek, které potrat podstoupily a které – alespoň nemají-li zcela vymytý mozek a zatvrzelé srdce naší „pokrokovou“ „gender-ideologií“ – cítí výčitky svědomí a pocity viny, je mi především líto. Tipnul bych si, že většina z nich nevěděla, co činí.

Takže: na potraty se prosím dívejme věcně, střízlivě a rozumně. A hlavně, nestrkejme hlavu do písku a dívejme se vůbec! Pokud nás něco osvobodí, pak je to pravda...

Takto vypadá usmrcený „shluk buněk“, v 10. týdnu po početí...

A toto je človíček, jehož život byl „přerušen“ (kdypak se k životu po tomto „přerušení“ asi vrátí?) v 11. týdnu života...

Hlavní zdroje:

http://www.prolife.cz/ (některé informace)

http://www.abortionno.org/ (fotky)