Divoká a ochočená smrt

Aneb dvě moje setkání se smrtí.

Otázka, co si počít se smrtí, provází lidstvo od nepaměti. Je smrt definitivní tečkou za naší existencí, anebo je branou, jíž procházíme do věčnosti? Jistě, můžeme se rozhodnout smrt prostě neřešit, tak jak to navrhoval kupříkladu filozof Epikúros: podle něj není třeba se smrti bát, protože když tu jsme my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu my. Což je sice hezké a logicky nesporné, ale ruku na srdce – koho z nás takováto slova uspokojují? Ale konec teoretizování, přecházím do osobnějšího tónu. V poslední době jsem měl možnost několikrát stanout tváří v tvář smrti mých příbuzných, blízkých či známých. Zmíním se tu o dvou z těchto setkání.

Minulý měsíc, když jsem jako každé úterý přišel do Polské akademie věd na seminář z religionistiky, byl náš pan profesor viditelně celý nesvůj. Když jsme se shromáždili víceméně všichni, tradičně nám nabídnul čokoládky, ale netradičně mu nějak vázlo jeho obvyklé vtipkování. „Moji drazí, dneska nejsem moc ve formě a nečekejte ode mě prosím nic bůhvíjak moudrého. Včera mi totiž volala máma našeho kolegy Piotra a řekla mi, že ho našla doma oběšeného... Žádný dopis na rozloučenou, nic...“ Rozhostilo se ticho. Pan profesor, který je známý svým agnosticismem, také moc nevěděl, co k tomu dodat. Sice ještě krátce pohovořil o tom, jak byl Piotrek – jeho doktorand – talentovaný a jak je takováhle smrt totálně zbytečná, ale bylo cítit, že nějak smysluplně se vyjádřit k této sebevraždě se moc nedá... „No tak se neupejpejte s těma čokoládkama, aspoň ty rozpaky zajíme, no...“ Pak asi po týdnu mi pan profesor posílal nějaký svůj filozofický text, který jsem od něj potřeboval, a připsal zhruba toto: „Odpusťte, že ten textík asi není podle Vašich představ, ale psal jsem ho v předvečer pohřbu Piotra a jeho ztráta mě tak nějak přibíjí k zemi...“

Docela jinak tomu bylo s Elou. Ela neměla jednoduchý život, z různých důvodů, které tu nemá cenu rozebírat – zmíním jen to, že její nejstarší syn, kterému bude tak okolo čtyřicítky, se narodil se závažným handicapem, a tak bylo třeba o něj neustále pečovat jako o malé děcko. Ela tak činila s neuvěřitelnou obětavostí, a vždy z ní vyzařovalo tolik radosti a vůbec životní energie, že jsem jí jen tiše záviděl.

Zhruba před rokem u ní objevili rakovinu kostí. Prý je to jedna z nejhorších forem. Když jsem Elu krátce po vypuknutí choroby jednou navštívil, líčila mi, jak bude bojovat a jak je připravena udržovat se v dobré psychické formě. Bojovala, ale rakovina byla čím dál tím silnější a postupně začala napadat i různé vnitřní orgány.

Před měsícem si Ela chtěla vyrazit do města. Dali jsme si sraz v neděli na jedné mši v centru Varšavy a pak jsme vyrazili na Krakowskie Przedmieście, což je tu takový hlavní boulevard. S Elou byla dcera Agnieszka a syn Jurek, oba víceméně v mém věku, čili okolo třicítky. Ela už byla připoutána na vozíček a od Jurka jsem věděl, že už musí brát snad všechny existující léky proti bolesti, s výjimkou morfinu. Přesto sršela optimismem, v kavárně si dala sklenku svého oblíbeného červeného vína a živě se zajímala o všechny možné novinky.

Před týdnem volal Jurek, že s mámou je to už docela špatné. Minulý čtvrtek jsem ji navštívil. Nádor se rozšířil už i na mozek, a muselo dojít i na ten morfin. Ela už vnímala trochu zamlženě a byla taková rozespalá, ale lidi kolem sebe ještě poznávala. A byla ještě schopna se posadit. Jedli jsme spolu oběd. Vidlička už Ele padala z ruky, ale nelíbilo se jí, že jí chceme pomoct. Pak oblíbené vínko. Z ruky jí samozřejmě padala i sklenička. „Neber mi tu skleničku,“ zlobila se slabounkým hlasem na Jurka, který dbal o to, aby se nepolila. „Teda kolik ty musíš mít s tím Jurkem trpělivosti,“ usmál jsem se na ni. Hned se přestala zlobit a byla to zase ta radostná Ela. Jak mi za pár dní řekla Agnieszka, tohle bylo její poslední jídlo. Jeden z posledních zápasů s vlastní slabostí...

Tři dny poté jsem ji viděl naposledy. Chtěla umřít doma, mezi svými. V neděli večer se nás okolo jejího lůžka sešlo asi deset, někteří přicházeli jen na chvíli, někteří setrvávali déle. Šlo prostě o to rozloučit se. „Spí?“ zeptal jsem se, když jsem vešel do pokoje, kde Ela ležela, i když ve skutečnosti jsem věděl, že o spánku v pravém slova smyslu už mluvit nelze. „No, spíš už je v komatu,“ odpověděla mi jedna z kamarádek. Na všech byla vidět úleva, že Ela má konečně za sebou tu bolestivou fázi umírání a že teď už pokojně čeká na smrt. Drželi jsme ji za ruku a občas vyměňovali ledové obklady, protože její teplota se pohybovala okolo čtyřicítky. Zpívali jsme různé písničky a prosili Boha, aby Elu bez velkých odkladů přijal k sobě do ráje. Opravdu dávno jsem nezažil tak pěknou atmosféru mezi lidmi. Všem nám bylo jasné, že Ela je jedním z těch lidí, o kterých my křesťané říkáváme, že půjdou do ráje hned, protože očistec si už vytrpěli tady na zemi.

No a když mi včera ráno zapípala SMSka od Jurka, bylo mi jasné, jaký je její obsah... Ela odlétla. Tak Ela už je po té lepší straně, řekl jsem si. A i kdyby byla naše víra planá, i tak stály ty chvíle strávené u její smrtelné postele za to.