Den, týden, měsíc a rok z pohledu křesťana

Úvodem tohoto poněkud netradičního blogpostu mi dovolte několik vysvětlujících slov. Spolu s Aishou totiž rozjíždíme nový bloggerský projekt, jehož cílem je představit naše náboženství, tedy křesťanství a islám, ve vzájemném dialogu. Co předcházelo vzniku tohoto nápadu?

Za sebe můžu prohlásit, že se už řadu let zajímám o mezináboženský dialog, a mimoto je mi jasné, že vzhledem k tomu, jak je uspořádán současný svět, i k tomu, o co každému z našich náboženství jde, jsme my, křesťané a muslimové, ke vzájemnému dialogu dokonce tak trochu „odsouzeni“. Proto když se mi letos v dubnu díky blogu naskytla možnost psát si s jistou českou muslimkou Aishou, byl jsem za to velmi rád. Brzy jsme zjistili, že nás mnohé věci spojují: oba pocházíme z nevěřících rodin a oba jsme si své náboženství svobodně zvolili ve věku, kdy jsme už byli schopni určité racionální reflexe (Aisha svoji cestu k islámu vylíčila zde, já jsem se na křesťanství obrátil, když mi bylo patnáct, i když za své obrácení vděčím spíše jisté řekněme mystické zkušenosti než tomu, že jsem kladl na misky vah různá pro a proti); oba věříme v jednoho Boha (arabsky: Alláha), našeho Stvořitele; a oba toužíme dělit se s pokladem naší víry skrze blog se všemi, kteří chtějí naslouchat s otevřeným a upřímným srdcem, případně – jak by řekla Aisha – srdíčkem :-) Je jasné, že naše tradice jsou různé – Aisha se hlásí k tradici sunna, já zase ke katolické církvi – a není úmyslem ani jednoho z nás tyto rozdíly skrývat. Každý z nás je přesvědčen o tom, že má pravdu, přesněji řečeno že je na té nejlepší cestě k pravdě, a každý z nás zároveň ctí toto přesvědčení u druhého. Oba si myslíme, že ideální společnou půdou, na níž je každý poctivý dialog plodný, je tzv. zlaté pravidlo: „čiň druhému to, co bys chtěl, aby druhý činil tobě“. Proto se snažíme se například vzájemně neurážet, i když různým „rejpavým otázkám“ se i tak nevyhneme... No ale uznejte sami, není nějaké to slovní rýpnutí „trošičku“ lepší než krvavé křižácké války, nebo než akce typu „11. září“?

A teď k samotnému nápadu na tento náš projekt. Pochází z hlavy Aishy (nebo že by jí to vnuknul anděl Gabriel? :-)), která mi nedávno navrhla, abych přispěl do jejího blogu článečkem o různých „povinnostech“ křesťanů. Návrh se mi líbil a brzy jsme ho rozpracovali do následující podoby (která, doufáme, není proti kodexu bloggera...): Vždy si vybereme jedno téma (návrhy nám samozřejmě můžete posílat i vy) a oba se k němu vyjádříme, každý samostatným článkem. Své texty si před uveřejněním vzájemně přečteme a schválíme, samozřejmě ne v tom smyslu, že bezvýhradně souhlasíme s tím, co tvrdí druhá strana, ale v tom smyslu, že uznáváme, že názor druhého je z jeho hlediska opodstatněný, že druhá strana nepoužívá neférové argumenty, různé „podpásovky“, urážky atd. A po tomto „schvalovacím procesu“ (proběhl pochopitelně i u tohoto úvodního slova) umístíme naše texty, které budou mít podobné (nebo někdy možná i stejné) názvy a které na sebe budou odkazovat, na blog, pěkně ve stejném čase a se stejnou „poznávací“ fotkou. Za tímto účelem si každý zřizujeme zvláštní rubriku, já tu svou nazývám „křesťanství a islám“ a Aisha zase „islám a křesťanství“. Samozřejmě pak budeme pod svými články též diskutovat, bude-li zájem. S jakou pravidelností budeme schopni v rámci tohoto projektu přispívat a jak dlouho nám naše nadšení pro tento společný „internetový džihád“ vydrží, to už ví jen sám Bůh (případně Alláh :-))...

Tolik tedy k „pravidlům hry“ a teď už se konečně dostávám k našemu prvnímu tématu.

No, přiznám se, že výraz „náboženské povinnosti“ ve mně vyvolává určité rozpaky. Podobně jako asi každý cítí, že nazývat manželský sex „manželskou povinností“ je poněkud nemístné, tak i mně přijde trochu „ujeté“ nazývat například modlitbu, která je pro mě jako pro věřícího člověka především potřebou srdce, „povinností“. Ale budiž.

Modlitba, půst, almužna, pouť, vzdělávání se v náboženství. Pokud milujeme Boha, všechny tyto věci ve větší či menší míře praktikujeme. Ještě než se vyjádřím ke všem těmto skutečnostem jednotlivě, chtěl bych předeslat, že zakladatel mého náboženství, čili Ježíš, se k všelijakým rituálním předpisům „svého“ (lze-li to takto zformulovat) náboženství (čili judaismu) stavěl, no, občas tak trochu laxně (ne vždy se např. před jídlem rituálně myl :-)). A bylo mu to různými „znalci zákona“ vytýkáno, o tom je v Evangeliích řada svědectví. Proto také katolická církev – vědoma si nebezpečí prázdného formalismu, kde se vytrácí duch – ponechává v této sféře téměř vše na dobrovolnosti, samozřejmě s tím, že mnohé věci prostě „jsou dobrým zvykem“.

Ve svém náboženství se křesťané vzdělávají více či méně v závislosti na tom, do jaké míry cítí tuto potřebu. Jistě, při svátosti biřmování (což je jakýsi vstup do křesťanské dospělosti) je určitá minimální znalost katechismu vyžadována. Podobně chce-li někdo uzavřít církevní sňatek, měl by absolvovat přípravný kurz. No a kněžské svěcení je samozřejmě podmíněno absolvováním příslušného teologického studia na vysokoškolské úrovni. Já osobně se ve svém náboženství vzdělávám, řekl bych, spíše více než méně...

Nejsem žádný velký „poutní typ“ a jako katolík nemám v tomto smyslu žádné povinnosti. Mimoto těžko se mi stanovuje hranice mezi putováním a turistikou. Při různých svých cestách jsem samozřejmě navštívil řadu poutních míst a modlil se tam, nicméně na všech poutních místech mi bezděky znějí v uších tato Ježíšova slova: „přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě“ (Janovo Evangelium 4,23). Zkrátka nemyslím si, že Bůh „bydlí“ tam či onam. Nebo takto: pokud už někde bydlí, pak v mém srdci a všude tam, kde jsou shromážděni upřímně věřící lidé. Nicméně čistě sociologicky vzato, v naší „zkažené“ Evropě počet poutníků stoupá. Z mnoha možných příkladů uvedu pouť do Santiaga de Compostela: roku 1985 ji úspěšně zvládlo 2491, r. 1995 již 19 821 a r. 2005 dokonce 93 921 poutníků (zdroj). Spekulace o tom, kdy (případně zda) „dohoníme“ muslimy, přenechávám povolanějším. No, máme co dohánět, Aisha může být spokojena... :-) Ale pozor: na takový pohřeb Jana Pavla II přijely do Říma zhruba 4 miliony poutníků.

Pokud jde o almužnu, existuje samozřejmě řada různých sbírek (nemluvě o nespočtu církevních charitativních organizací), ale vše je na bázi dobrovolnosti. Prodej odpustků a podobné nesmysly jsou už naštěstí hudbou minulosti! Když jsem nedávno viděl v jednom polském kostele kasičku s nápisem „na duše v očistci“, mou mysl na docela dlouhou chvíli ovládla směsice spravedlivého hněvu a tichého úžasu... Já osobně se každopádně snažím být solidární s trpícími a tuto solidaritu občas i nějak konkrétně vyjádřit. Před několika lety jsem například půl roku pracoval bez nároku na honorář na Filipínách (i cestu jsem si platil ze svého) v jednom sociálním centru, které organizuje „adopce na dálku“.

Nejsem ani žádný velký „postní typ“. Katolík má povinnost postu (kdy je povoleno pouze jedno syté jídlo denně a kdy není povoleno maso „čtyřnožců“ :-)) dvakrát do roka: na tzv. Popeleční středu (což je začátek postního období před Velikonoci) a na tzv. Velký pátek, kdy si připomínáme Ježíšovu smrt na kříži. Druhým postním obdobím je čas adventu, zde je však vše dobrovolné. K tomu bych dodal snad jen to, že jak praví Písmo, mnozí Židé považovali Ježíše za jedlíka a pijana a vyčítali mu, že zanedbává půst... Útěšné to pro mě svědectví, přičemž můj vztah k alkoholu myslím dostatečně osvětluje moje fotka zde na blogu :-)

Pokud jde o kalendář, snad i v ateistické české kotlině je všeobecně známo, že dvěma nejvýznamnějšími křesťanskými svátky jsou Velikonoce a Vánoce. Jak jdou po sobě jednotlivé měsíce také nebudu rozebírat :-) Jinak ale možná ne všichni vědí, že v katolické církvi platí dva kalendáře (a spolu s nimi i dva způsoby slavení mší), a to západní (gregoriánský) a východní (juliánský). Proto – při troše flexibility – lze hlavní křesťanské svátky slavit dvakrát (mně například se tento husarský kousek letos povedl: více viz zde). Lecjaký muslim by možná řekl, že v tom máme „guláš“, ale skutečným důvodem tohoto stavu je respekt katolické církve k lokálním tradicím.

Jinak abych dostál Aishou navrženému názvu tohoto článku, doplním ještě, že každý týden se snažím dělat něco pro své zdraví (v neděli většinou chodím do bazénu), každý měsíc se snažím vyhradit si alespoň celý jeden den na různé „duchovní záležitosti“ (meditace atp.) a každý rok absolvuji tzv. „duchovní cvičení“, která trvají (v mém případě) 4 dny.

Na závěr jsem si nechal modlitbu. Povinné „katolické minimum“ je – pokud vím – toto: chození na mši každou neděli (umožňují-li to okolnosti), zpověď jednou ročně a přijetí Ježíše v eucharistii (tedy „pod způsobou“ chleba či vína) taktéž jednou ročně. Troufám si však směle tvrdit, že takovéto minimum je pro skutečně věřícího člověka směšné. Já osobně se modlím ráno a večer (nemám, na rozdíl od muslimů, stanovené hodiny, vše závisí na tom, kdy vstávám a kdy jdu spát), každý den chodím na mši i ke „svatému přijímání“ (samozřejmě je-li to možné, ale až na zcela vzácné výjimky to možné je), skoro každý den se modlím růženec a skoro každý den se snažím tak půlhodinku meditovat nad různými duchovními texty, což je také jistá forma modlitby. No a zpovídám se také častěji než jednou ročně, holt hodně hřeším :-) Nejraději mám ale modlitbu spontánní – prostě takový „pokec“ s Ježíšem o tom, co mě trápí, z čeho mám naopak radost atd.

Příště s Aishou probereme, co nesmíme, nebo bychom neměli... 

Související článek Aishy