Nastal čas očistit papeže Pia XII.

Od smrti Pia XII. uplynulo právě dnes 50 let, přičemž propaganda dávající tomuto papežovi nálepky jako „antisemita“ či „mlčící papež“, ne-li přímo „Hitlerův papež“, bohužel stále ještě vytrubuje do světa své lži. Zdá se však, že očerňování Pia XII. pomalu ztrácí na síle a že historická pravda si konečně – v houštině hloupých, neřku-li nenávistných předsudků a stereotypů – razí cestu vpřed.

Diplomatická válka

Zkušený církevní diplomat Eugenio Pacelli usedl jako Pius XII. na Petrův stolec krátce před vypuknutím 2. světové války. Dva roky předtím (1937) odsoudila katolická církev v německy psané a v Německu tajně distribuované encyklice (na jejíž redakci se Pacelli podílel) „Mit brennender Sorge“ („S palčivou starostí“) rasismus a vypjatý nacionalismus, takže každému soudnému člověku muselo být jasné, že nacistická ideologie nemá a nemůže mít s katolickým učením nic společného. Vatikán si přesto během války formálně uchovával neutralitu (pomineme-li některá ostře odmítavá vyjádření na adresu Stalinovy politiky), přestože neoficiálně stála vatikánská diplomacie na straně Spojenců, jak jednoznačně vyplývá z archivních materiálů.

Během války byl Pius XII. poměrně skoupý na veřejná odsouzení nacistických zvěrstev, i když ve svém vánočním poselství roku 1942 jasně hovořil o statisících lidí, kteří jsou vyhlazováni z rasových důvodů. Dlužno dodat, že kvůli tomuto i jiným vyjádřením Hitler Pia XII. prokazatelně považoval za svého úhlavního nepřítele a roku 1944 dokonce plánoval papežův únos. Na druhou stranu je ale pravda, že během války papež nikdy výslovně neodsoudil Hitlera ani německý nacismus. Tuto diplomatickou zdrženlivost Pia XII. lze vysvětlit poměrně jednoduše. Papež věděl, že jakýkoli přímý veřejný protest by nejen nepřinesl zlepšení situace trpících a pronásledovaných lidí, ale s velkou pravděpodobností by rozpoutal ještě větší vlnu nacistického řádění. Varováním mu byla zejména situace v Holandsku, kde roku 1942 bylo v důsledku protestu biskupů zavražděno nacistickým režimem zhruba 40 000 osob, včetně pokřtěných Židů. Je ostatně prokázáno, že k zachování obezřetnosti ve svých veřejných projevech byl papež důrazně vyzýván jak ze strany katolické hierarchie, tak i ze strany židovských představitelů. Pius XII. se zkrátka z dobrých důvodů rozhodl taktizovat a jen Bůh ví, jak těžké to pro něj bylo rozhodnutí.

Záchrana statisíců Židů

Pius XII. měl pravděpodobně poměrně dobré informace o holocaustu (i když přesná míra těchto informací je předmětem sporů, přičemž dodnes se čeká na otevření některých vatikánských archivů, které snad vnese do celé této kauzy ještě více světla), a proto se osobně postavil do čela obrovského množství aktivit vedoucí k záchraně co největšího počtu Židů. Tajná vatikánská diplomacie pracovala za tímto účelem na plné obrátky a církev mimoto podnikla řadu zcela bezprecedentních opatření: poskytla tisícům Židů úkryt ve Vatikánu, v papežské letní rezidenci v Castelgandolfu i v jiných církevních budovách, Vatikán vydával Židům falešné křestní listy i jiné falešné doklady a byl vydán tajný pokyn otevřít pro Židy dokonce i klauzury klášterů, kam normálně nemá nikdo nepovolaný přístup. Výsledkem těchto rozsáhlých „podzemních“ operací bylo to, že – jak tvrdí židovský badatel Pinchas Lapide – katolická církev vedená Piem XII. zachránila během 2. světové války až 860 000 Židů, tedy více než kolik jich zachránily všechny ostatní organizace dohromady.

Hořké plody komunistické propagandy

Piovi XII. vyjadřovalo během války i po ní vděčnost (mimo jiné) množství Židů, od prostých lidí po oficiální představitele judaismu i státu Izrael. Proč se tedy po několika letech situace obrátila a Pius XII. byl vláčen médii po celém světě takřka jako válečný zločinec? Příčiny musíme hledat především v jednoznačně odmítavém postoji Pia XII. vůči komunismu, který vyvrcholil roku 1949 papežským dekretem vyhlašujícím exkomunikaci všech členů i přívrženců komunistických stran. Reakce komunistické rozvědky byla mimořádně rafinovaná: KGB pověřila německého spisovatele Rolfa Hochhutha sepsáním divadelní hry „Náměstek“, která měla premiéru v Berlíně roku 1963 (dnes víme, že šlo o vrcholek ledovce cílené a pečlivě plánované diskreditační kampaně, kterou osobně schválil Chruščov). Tato lživá a ničím nepodložená agitka obviňující Pia XII. v podstatě z antisemitismu a z odpovědnosti za holocaust stála u počátku tzv. „černé legendy“ o Piu XII., kterou dále ochotně šířili různí publicisté, někteří záměrně z ideologických důvodů, jiní asi i v dobré vůli. Zpráva o „senzačním odhalení“ Pia XII. jako „Hitlerova papeže“ se demagogicky šířila světem jako rakovina a nezastavila se ani v 21. století, navzdory tomu, že seriózní historici upozorňovali na absolutní falešnost tohoto mýtu. Roku 2002 vznikl v podstatě na motivy „Náměstka“ film „Amen“ a před třemi lety byla expozice slavného jeruzalémského památníku obětem holocaustu Jad Vašem „obohacena“ o popisek obsahující o Piu XII. zcela zavádějící informace v duchu oné „černé legendy“, což loni vyvolalo drobnou diplomatickou roztržku mezi Izraelem a Vatikánem, po níž ředitel památníku slíbil inkriminovaný text přehodnotit ve světle výsledků nezávislého historického bádání.

A dnes?

Pokud jde o mainstreamová média, nezbývá než s lítostí konstatovat, že i v případě hodnocení Pia XII. lidská blbost, zaslepenost a iracionální antikatolická zášť (no a samozřejmě i nezodpovědnost řady novinářů, kteří papouškují, co kdesi zaslechli, aniž by se namáhali s ověřováním fakt) opravdu nezná mezí... (Ještě že jsme tu my bloggeři :-)) Pokud jde o postoj Židů, zdá se, že alespoň ti rozumnější z nich si již dnes uvědomují, že mýtus o „Hitlerově papeži“ je zcela nepřijatelný. Každopádně věřím, že pravda se nakonec prosadí, a tak bych si dovolil optimisticky konstatovat, že v kauze „Pius XII. a holocaust“ se blýská na lepší časy.

Na závěr bych se rád zeptal, zda jsme si opravdu všichni tak strašně jistí, že kdyby Pius XII. během války veřejně a hlasitě dával najevo svůj nesouhlas s Hitlerovou politikou, nevykřikovala by se dodnes hesla typu „papežova prázdná gesta vehnala do plynu statisíce Židů“? A nebyla by taková hesla nakonec oprávněná? (Jen se ptám, ta poslední otázka není řečnická...) Jistě, nelze se zavděčit všem, a tíživým osudem Pia XII. bylo vést církev v tak neuvěřitelně komplikované a tragické době, že jakýmkoli svým klíčovým rozhodnutím si papež zadělával přinejmenším na přídomek „kontroverzní“. Na druhou stranu bych se však také přimlouval za to, abychom neměřili dvojím metrem. Pokud je totiž například takový Oscar Schindler, který byl během války členem Hitlerovy NSDAP, všeobecně (i díky úspěšnému filmu „Schindlerův seznam“) vnímán jako hrdina, kterému byl Izraelem udělen prestižní titul „Spravedlivý mezi národy“ zcela po právu, pak – spolu s řadou nepředpojatých židovských historiků – opravdu nechápu, proč se minimálně stejného ocenění a uznání dodnes nedostalo Piovi XII.

Hlavní zdroje a případné tipy na „further reading“:

Kvalitní a velmi vyvážené informace o Piu XII. lze získat např. na české Wikipedii (kde najdeme i řadu dalších odkazů). Důležitý milník ve vývoji naší kauzy představuje kniha rabína Davida G. Dalina „The Myth of Hitler’s Pope“ – zde si můžete přečíst její úvodní část, vřele doporučuji (kdo nevládne angličtinou, může sáhnout po této recenzi). Cenné informace obsahuje též např. tento článek. O tom, že pro Židy je dodnes kauza Pia XII. velice sporná, se můžete dočíst např. zde (doporučuji i tento komentář). Další informace o Piu XII. lze nalézt např. (ve stručnější verzi) zde nebo (v rozsáhlejší verzi) zde.

A ještě malá aktualizace: takto o reakcích některých prominentních Židů referuje The Jerusalem Post, a toto jsou dnešní čerstvé zprávy z Vatikánu.