Jaký smysl má utrpení, bolest, zlo? Proč v Aquile zahynulo tolik nevinných lidí? Jakou odpověď dává na tyto otázky křesťanství, jmenovitě jeho vrcholná, „velikonoční“ událost, tedy Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání?
To, že utrpení a smrt patří k životu, je celkem evidentní. Je sice fakt, že většinou to vidět nechceme nebo na to prostě raději nemyslíme, ale náš život na této zemi je provizorní a krátký. Směřujeme ke smrti, naše cesta je zpravidla lemována mnoha bolestnými i zlými událostmi a navíc nevíme, kdy a za jakých okolností nás smrt dostihne.
Nedávné zemětřesení v Aquile nás všechny opět postavilo před problém nesmyslného utrpení nevinných. Při pohledu na malé bílé rakve skrývající mrtvá těla dětí, které zahynuly v troskách zřícených domů, se těžko můžeme ubránit otázce: co je to za svět, v němž se dějí takovéto věci? Věříme-li v Boha, jsme na tom v jistém smyslu ještě hůř než nevěřící, protože máme o otázku víc: proč Bůh nemohl stvořit svět, v němž by alespoň neexistovaly přírodní katastrofy?
Tváří v tvář zemětřesení v Lisabonu v roce 1755 Voltaire odmítá hypotézu Boží existence. Dostojevského Ivan Karamazov zase tváří v tvář utrpení nevinných dětí vrací Bohu vstupenku do Jeho království. Filozof Hans Jonas prohlašuje, že po holocaustu již nelze věřit v Boží všemohoucnost. Kolik lidí ztrácí víru v dobrého a spravedlivého Boha dnes a denně?
Jistě, co svět světem stojí, lidé se snaží existenci utrpení a zla nějak vysvětlit. Utrpení je důsledkem hříchu Adama a Evy, tvrdí biblická tradice. Utrpení zanikne, pokud se identita našeho já rozplyne v nirváně, učí Buddha. Náš svět sice není ideální, ale stále je to nejlepší ze všech možných světů, konstatuje Leibniz. Alláh v Aquile potrestal Italy za jejich nevíru, čteme v těchto dnech na webech islámských fundamentalistů. Vás tyto odpovědi uspokojují? Mě ne, a to ani ta první. Jsem sice křesťan, ale nechápu, co má prvotní hřích společného například se zemětřeseními. Cena, kterou požaduje zaplatit Buddha, mi zase přijde příliš vysoká: proč bych měl rezignovat na vlastní identitu? Leibnizova odpověď zase činí z Boha tak trochu neumětela. A čtvrtá odpověď prostě ignoruje fakt, že v Aquile umírali i muslimové.
Zpět k velikonočním událostem. Jsme-li křesťané a věříme-li tedy, že Bůh se v osobě Ježíše Krista stal člověkem, aniž by tím přestal být Bohem (případně akceptujeme-li, že křesťané takto chápou své náboženství), pak Velký pátek nám sděluje toto téměř neuvěřitelné poselství: Bůh sdílí lidský osud se vším všudy. I s bolestí, i se smrtí, a dokonce i s neschopností pochopit smysl utrpení. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ – s touto otázkou na rtech umírá Boží syn. A odpovědi se mu na kříži nedostává. Je přehnané tvrdit, že Ježíš Kristus umírá vlastně jako ateista?
Co s tím? Jsem stále víc přesvědčen o tom, že bolest a zlo nelze racionalizovat. Zároveň ale jako křesťan věřím, že Bůh sdílí lidskou bolest. A to má patrně větší cenu, než kdyby nám na otázku po smyslu bolesti poskytl jen nějakou „rozumnou“ odpověď. Navíc mi křesťanství dává naději, že tak, jako Ježíš vstal z mrtvých, i my ho jednoho dne budeme následovat do Božího království, kde už nebude smrt ani žádné utrpení. Iluze? Berlička pro slabé? Možná, možná ne. Víra je každopádně vírou, ne ideologií.
