Román Khaleda Hosseiniho „Tisíce planoucích sluncí“ patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl. Tato kniha je nabita neodolatelnou silou, která mě vtáhla do světa afghánských žen. Příběh, který Hosseini vypráví, mě dojal, místy skoro až k slzám.
Hosseini, autor bestselleru „Lovec draků“ (posloužil i jako námět ke stejnojmennému filmu), tentokrát napsal příběh, který dokáže vyvolat opravdu silné emoce, a to bez toho, že by – alespoň podle mě – sklouzával do laciného kýčovitého sentimentalismu. „Tisíce planoucích sluncí“ je kniha ukazující utrpení a lásku dvou afghánských dívek, kniha vzdávající hold touze utlačovaných a ponižovaných žen po štěstí, kniha pranýřující bezpráví, k němuž vede islámský fanatismus, kniha ukazující vášnivou lásku Khaleda Hosseiniho ke své rodné zemi.
Páteř románu tvoří osudy dvou žen. Marjam se narodila jako „harámí“, nemanželské dítě. Její otec, bohatý podnikatel ze západoafghánského města Herát, ji donutí ke sňatku s primitivním a surovým Rašídem z Kábulu. Pro Marjam tak začíná dlouhá a bezútěšná pouť plná hořké rezignace na štěstí. Lajla vyrostla v Kábulu v rodině, jejíž osudy jsou fatálně poznamenány válkou. Po sérii dramatických událostí se Lajla stane druhou manželkou Rašída a ocitne se tak ve stejné domácnosti s Marjam. Mezi oběma ženami se postupně vytvoří překvapivě silné pouto, díky němuž Marjam nalézá smysl svého života...
Místo toho, abych dále líčil děj románu, se pokusím krátce naznačit, proč tato kniha stojí za přečtení.
Khaled Hosseini je nepochybně obdařen výjimečným vypravěčským talentem, takže čtenář je dějem románu doslova stržen. Autor navíc ta nejpodstatnější sdělení neříká přímo, což čtenáře vede k tomu, aby si sám postupně vytvořil vztah k hlavním hrdinům příběhu. Hosseini nepředkládá názory, natož hodnotící soudy; místo toho dává nahlédnout do nitra obyčejných lidí, jejichž touhy se střetávají s drsnou a nemilosrdnou realitou, jakou představuje Afghánistán posledních desetiletí. Škála citů, které Hosseiniho příběh vzbuzuje, je až neuvěřitelně široká. Zvláště v poslední čtvrtině knihy příběh získává na dynamičnosti, stává se místy vyloženě napínavým a dostává se do extrémních poloh, kde se do vzájemné konfrontace dostává to, co je pro člověka nejdůležitější: láska, život a smrt. Hlavní hrdinové, jejich činy, myšlenky i pocity přitom působí zcela věrohodně a autenticky, mimo jiné i proto, že autor románu nepropadá černobílému schematismu. Na jedné straně tak máme do činění s opravdu silným příběhem, jehož hlavní étos spočívá v souboji dobra a zla, ale na druhé straně není v Hosseiniho románu nic zcela jednoznačné, snad s výjimkou poselství, že obyčejná lidská touha po štěstí je cosi, co nelze nikdy úplně zadupat do země, a že skutečná láska neztrácí svou sílu ani tváří v tvář smrti. Rozuzlení románu tudíž není banálním happyendem ani definitivním vítězstvím dobra; je však vítězstvím, byť částečným, života. Života v celé jeho složitosti, života s jeho stíny a s nepřehlušitelnými tóny bolesti. A také života, jehož podstatným rysem je náboženská útěcha: vždyť všichni protagonisté románu – samozřejmě každý svým způsobem – jsou muslimové.
Přestože v románu se – naštěstí – nevyskytují absolutně kladní ani absolutně záporní hrdinové, Hosseini tímto románem nesporně vzdává čest ženám. Ne že by tajenkou knihy bylo konstatování, že muži jsou obecně vzato horší než ženy, ale skutečnost je taková – naznačuje Hosseini – že v Afghánistánu, kde platí tradiční kultura vycházející z arabských a islámských zvyklostí, jsou muži v pozici vítězů a ženy v postavení obětí. Paradoxně přitom dochází k tomu, že zatímco muži mají v tomto kontextu sklon k bohorovné aroganci, ne-li přímo k hrubému násilí, ponižované a šikanované ženy jsou motivovány k tomu, aby ve svém nitru probudily lásku, soucit i schopnost nezištného obětování sebe sama. V každém případě však platí, že Hosseini – nepřímo, ale o to přesvědčivěji – odsuzuje nespravedlivé postavení žen ve společnosti více či méně ovládané islámským právem šaría.
Zajímavé je i to, že Hosseini nechává na pozadí osudů Marjam a Lajly rozehrát současné dějiny Afghánistánu. Čtenář se tak dozví leccos o rozdílech mezi afghánskou vesnickou a městskou kulturou, o sovětské invazi, o vzájemném boji mezi různými frakcemi afghánských mudžáhidů (s tragickými důsledky pro život v Kábulu), o zoufalých podmínkách v utečeneckých táborech i o tom, jaký režim zavedl Taliban, když se v Afghánistánu dostal k moci. Opravdu málokterá země byla v posledních desetiletích sužována tak tvrdě jako Afghánistán...
„Tisíce planoucích sluncí“ je v neposlední řadě kniha, která nabízí mimořádně bohatý a komplexní, neřku-li hluboce pravdivý pohled na islám. Pohled, který samozřejmě překonává paušální hodnocení islámu jako pouze dobrého nebo pouze špatného náboženství. Co víc, Hosseiniho kniha – alespoň podle mého mínění – problematizuje i názor, podle něhož má islám dvě tváře: dobrou (či neutrální) duchovní tvář a špatnou tvář právně-politickou. Jistě, systém, který v Afghánistánu zavedl Taliban, je nelidský, a je to víra v Boha, co pomáhá ženám nalézat útěchu v soužení. Avšak i Rašíd se se svým synkem každý večer modlí; Marjam i Lajla zase zažívají chvíle, kdy jsou rády, že jsou na ulici zahalené do burky; nehledě na fakt, že je to polygamie, co Marjam nakonec zpříjemní život. Zkrátka svět se nedá vtěsnat do jednoduchých formulek...
PS: ukázka z knihy na spřáteleném blogu Karímy Sadio
