Prezident Klaus mě
způsobem, jakým přistoupil k podpisu Lisabonské smlouvy, opět zklamal. A
to přesto, že podle mého názoru Lisabonská smlouva zase až tak špatným
dokumentem není.
Lisabonská smlouva má své mouchy – hlavně je neuvěřitelně nepřehledná – nicméně stále je to rozumný kompromis, proti jehož schválení nelze podle mého názoru nic zásadnějšího namítat (podrobněji jsem se tento svůj názor pokusil objasnit zde). V každém případě bylo zajímavé sledovat diskuzi, která se okolo tohoto dokumentu rozpoutala – a to i proto, že i na straně odpůrců Lisabonu (tedy na straně mých oponentů) občas zazněl i nějaký ten argument, nad nímž bylo možno se alespoň trochu zamyslet.
Intelektuálně vzrušující duel mezi příznivci a odpůrci Lisabonu se však nyní stává poněkud trapným, poněvadž pomyslný lídr euroskeptického tábora ve svém dnešním prohlášení jaksi „zapomněl“ uvést, proč vlastně Lisabonskou smlouvu podepsal. Poněkud blbé, že? Ba co je ještě horší, ve svém prohlášení pan prezident vyjádřil v podstatě přesvědčení, že je pro něj Lisabonská smlouva i nadále nepřijatelná, aby nakonec konstatoval, že ji nicméně podepisuje. To jsou paradoxy!
Otázka, zda je prezident povinen ratifikovat mezinárodní smlouvy, které již schválil Parlament, je sporná. Legitimní je i interpretace, že ne, a k této interpretaci se samozřejmě klonili odpůrci Lisabonu. Proto Klaus, který s dnešním rozhodnutím Ústavního soudu „zásadně nesouhlasí“, mohl klidně i nadále setrvat ve svém odmítavém postoji vůči Lisabonské smlouvě, a nepodepsat ji. Jistě, musel by pak počítat s tím, že Parlament by se poté pokusil pozměnit Ústavu tak, aby Lisabonská smlouva vešla v platnost i proti vůli prezidenta, ale Klausův boj o suverenitu Česka by tak pokračoval, navíc s nadějí, že případné britské referendum by ratifikaci Lisabonu opět zablokovalo. Jinými slovy, z hlediska Klausových ideálů (suverenita Česka, respektive Klausova svérázná interpretace této suverenity) bylo správné vytrvat a Lisabon nepodepsat.
Proč se tedy Klaus tak nepochopitelně stáhl z bitevního pole? Podle mě proto, že mnohem více než o „české národní zájmy“ mu jde o jeho vlastní popularitu. Klaus si patrně uvědomil, že kdyby nadále odmítal Lisabon podepsat, události by ho nakonec tak trochu semlely a on by ze všeho vyvázl s pověstí Dona Quichota, tedy idealisty, který má sice charakter, ale je mimo realitu. A takoví lidé sice občas vstoupí do historie, přízeň mas však zpravidla nezískávají...
Odpůrci Lisabonské smlouvy teď musí být opravdu hodně zklamáni. Klaus nevyužil své svobody rozhodnout se pro či proti ratifikaci Lisabonu podle svého nejlepšího svědomí a zradil tak nejen své ideály (pokud tedy nějaké opravdu měl), ale i všechny ty, kteří k němu v souvislosti s Lisabonem upíraly své naděje, u nás i v zahraničí. Řečeno na rovinu, Klaus se zachoval prostě jako bezcharakterní zbabělec. Což mě mrzí, protože mám rád statečné a zásadové oponenty. Tak trochu mi je tedy všech těch opravdu upřímných euroskeptiků líto.
