Tomáš Tatranský

Claude Lévi-Strauss, zakladatel kulturního relativismu

17. 11. 2009 13:05:00
Nestává se často, že by smrt filozofa vyvolala lavinu článků v mainstreamových médiích. Claude Lévi-Strauss nedávno opustil tento svět v úctyhodném věku nedožitých 101 let a je třeba uznat, že mimořádný ohlas, který jeho odchod způsobil, byl zasloužený. Otázkou nicméně zůstává, jak se s jeho myšlenkovým odkazem vyrovnat. Navzdory imperativu „o mrtvých jen dobře“ bych si dovolil nabídnout spíše kritickou a asi i poněkud kontroverzní interpretaci tohoto odkazu.

Je nepochybné, že Lévi-Strauss, francouzský filozof a antropolog židovského původu, patřil k nejvlivnějším intelektuálům 20. století. Symbol boje proti rasismu, guru ekologů, kritik eurocentrické arogance – tím vším byl Lévi-Strauss. Tento vliv je jistě důsledkem jeho mimořádné pracovitosti i schopnosti srozumitelně formulovat myšlenky, zároveň však může znamenat i to, že úspěšně souzněl s „duchem doby“, čili že byl zcela „politicky korektní“.

Proč? 20. století bylo dobou, kdy evropská, respektive západní civilizace utrpěla přinejmenším dvojí šok, který zpochybnil typicky moderní ideu pokroku, tedy přesvědčení, že západní civilizace je jednoduše nejlepší ze všech a že směřuje správným směrem, vstříc stále zářnějším zítřkům. Některé nové poznatky, zejména Freudův objev nevědomí a Einsteinova teorie relativity, uvrhly do krize osvícenský a pozitivistický názor na vědu jako na motor pokroku. Dvě světové války, jejichž ničivá síla byla možná díky moderní technice, pýše evropské vědy, pak krizi dokonaly. Evropský „vyspělý“ člověk začal opravdu vážně pochybovat o vlastní identitě.

Poněkud schematicky můžeme říci, že v lůně evropské kultury se zrodila v zásadě dvě východiska z této krize. Prvním je návrat k etice (vycházející z biblického zjevení) – tuto cestu navrhl zejména židovský myslitel Emmanuel Lévinas. Druhým je návrat k „myšlení přírodních národů“ – pro tuto cestu celý život plédoval Lévi-Strauss, jehož myšlení právě Lévinas odsoudil jako ateistické, dezorientované a dezorientující.

Na první pohled je filozofie Lévi-Strausse nesmírně lákavá. Jemu vděčíme za to, že se dnes v antropologii v souvislosti s různými exotickými kmeny nehovoří o „primitivních“, nýbrž o „přírodních“ či „předliterárních“ národech. Jeho bonmot „kdo považuje jiné za barbary, je sám barbar“ zní – jakkoli je ve skutečnosti hloupoučký a nekonzistentní – evropskému uchu svůdně. Ano, po staletích různých kolonizátorských výpadů má i Evropa máslo na hlavě, znamená to však, že máme rezignovat na veškeré hodnocení čehokoli? Je přinášení lidských obětí různým totemovým bůžkům opravdu projev zralé religiozity? Je obřezávání žen opravdu skvělý nápad? Jsme slepí, pokud nevidíme krásu polygamie?

Lévi-Strauss, tento „neúnavný humanista“ (jak se o něm po jeho smrti vyjádřil francouzský prezident Sarkozy) však samozřejmě sám spadl do pasti, kterou nalíčil svým eurocentrickým kolegům. Nejenže sám aplikoval kategorie dobra a zla na ty, kterým používání těchto kategorií zakázal, ale svým úsilím povýšit antropologii na exaktní vědu (jejím naroubováním na saussurovský strukturalismus) sklouzl zpět do pozitivistického schématu, který měl Lévi-Strauss jakožto postmoderní myslitel překonat. Fascinace strnulými primitivními společnostmi navíc Lévi-Straussovi zabránila analyzovat židovsko-křesťanskou tradici například s jejím fenoménem sublimace oběti, na který poukázal zejména René Girard. Lévi-Strauss vlastně vůbec neuznával žádný vývoj, natož pokrok – jeho strukturální přístup zkoumal pouze to, jak různé společnosti fungují. Nezajímalo ho, proč tak fungují, zda se též nějak vyvíjejí a zda jde jejich případný vývoj dobrým směrem. Zatímco se však Lévi-Strauss zdráhal odsuzovat své oblíbené divochy ve svých etnologických publikacích, v mnoha rozhovorech či popularizačních publikacích nešetřil kritikou na adresu západní civilizace.

Abych ale nebyl vůči Lévi-Straussovi nespravedlivý, rád bych též dodal, že jistý étos jeho práce spočíval v hledání základních hodnot, které jsou společné všem společnostem. Nakonec nalezl pouze jednu takovou univerzální hodnotu, a tou je odmítání incestu. Trochu hubený výsledek, ale pořád lepší než nic... Zajímavé je též to, že Lévi-Strauss se poměrně kriticky vyjadřoval k islámu – upozornil na to například Zdeněk Müller na svém blogu – nicméně otázka zní, zda jeho kritický pohled na islám nebyl spíše plodem jeho averze vůči monoteismu jako takovému než varováním před tím, že islám pošlapává lidská práva.

Západní člověk si podle Lévi-Strausse „přisvojil právo radikálně oddělovat sféru lidského od sféry zvířecího, jedné přisoudil vše to, co odňal druhé, a rozpoutal tak proklatou spirálu“. To, že primitivní společnosti jsou zpravidla zmítány neustálými kmenovými válkami, protože jejich členové radikálně oddělují sféru vlivu domácího totemu od sfér vlivu cizích totemů, již náš „neúnavný humanista“ jaksi zapomněl dodat...

Stojí tedy vůbec dílo Lévi-Strausse za studium? Jistě ano, primárně samozřejmě proto, že jakkoli byl Lévi-Strauss podle mého názoru špatným filozofem, byl vynikajícím etnologem a religionistou, který shromáždil obrovské množství zajímavého materiálu. Lévi-Strausse bychom však měli znát zejména proto, abychom si uvědomili, že současný etický a (multi)kulturní relativismus, jemuž Lévi-Strauss připravil půdu, úzce souvisí s rezignací na humanismus.

Autor: Tomáš Tatranský | karma: 15.52 | přečteno: 3735 ×
Poslední články autora