Přestože náboženská svoboda je všeobecně považována za jeden ze základních principů moderní civilizace založené na bezvýhradné úctě k lidským právům, ukazuje se, že jde bohužel o princip hojně pošlapávaný. Prokazuje to i nedávný výzkum prestižního amerického think-tanku Pew Forum.
Fakt, že v mnoha zemích dnešního světa jsou lidé za svoje náboženské přesvědčení pronásledováni, samozřejmě není překvapivý. Řada organizací náboženské pronásledování soustavně monitoruje – zvláště jedná-li se o pronásledování křesťanů, kteří jsou největší pronásledovanou náboženskou skupinou – a na různé eskalace náboženských konfliktů se příležitostně zaměřuje pozornost médií. Dosud však chyběl nábožensky nestranný a sociologicky rigorózní výzkum, který by analyzoval porušování náboženské svobody v celosvětovém měřítku. Tuto informační mezeru nyní zaplnil nezávislý institut Pew Forum díky rozsáhlému projektu Global Restriction on Religion (Globální omezování náboženství), který pečlivě prozkoumal situaci náboženské svobody ve všech zemích s výjimkou Severní Koreje (přičemž o tom, že právě tam nemá náboženská svoboda rozhodně na růžích ustláno, asi nikdo nepochybuje), do níž je jak známo extrémně obtížný přístup.
Vládní a společenské restrikce
Mimořádný význam tohoto výzkumu spočívá nejen v jeho globálním rozsahu, ale i v komplexní metodologii, která umožňuje hodnotit jednotlivé země podle dvou základních kritérií. Prvním jsou různá vládní restriktivní opatření diskriminující obyvatele podle náboženského klíče, druhým je společenská atmosféra v jednotlivých zemích a její vztah k náboženské toleranci nezávisle na daném legislativním rámci. Díky tomu se dozvíme například to, že zatímco v Číně panuje stran náboženské svobody relativně uvolněná společenská atmosféra, oficiální čínská politika se dopouští závažné náboženské diskriminace. Podíváme-li se na druhou nejlidnatější zemi světa Indii, zjistíme, že tato země má – podle definice Pew Forum – na rozdíl od Číny „jen“ vážné a nikoli velmi vážné problémy s příslušnou legislativou, ovšem míra náboženské netolerance ve společnosti tam dosahuje extrémně vysoké hodnoty. Dále se ukazuje, že spíše větší než menší problémy s náboženskou svobodou mají i dvě důležité země ležící na hranicích či těsně za hranicemi našeho civilizačního okruhu, tedy Rusko a na brány Evropské Unie houževnatě bušící Turecko.
Jak bylo právě naznačeno, tragickým zjištěním je, že náboženské svobodě se nedaří právě ve značné části těch nejlidnatějších zemí. Z celého výzkumu tak vyplývá, že luxusu života v nábožensky zcela tolerantním prostředí si dnes může dopřávat pouhých patnáct procent světové populace, zatímco těžko uvěřitelných pět miliard lidí žije v zemích, kde je proti náboženské svobodě útočeno s větší či menší intenzitou buď právně, anebo fakticky.
Islám jako netolerantní ideologie
Naše hodnocení by samozřejmě nebylo úplné, pokud bychom se vyhnuli poněkud „politicky nekorektní“ otázce, v jakém vztahu je k náboženské svobodě islám. Čistě z hlediska islámské teologie je tato otázka alespoň podle některých interpretů sporná, protože v Koránu najdeme jak výzvy k násilnému boji proti nemuslimům, tak i verše vyzývající k náboženské toleranci a k náboženskému smíru. Ze společenského a hlavně z politického hlediska však tato otázka patrně příliš sporná není, protože se ukazuje, že prakticky všude tam, kde se islám dostane k moci a stane se tak nejen vírou místních obyvatel, ale i vládní ideologií určující veškerou politiku, se náboženské svobodě daří opravdu jen velmi málo.
Zatímco se tedy v rámci různých snah o mezináboženský dialog můžeme donekonečna přít, zda pravý islám je pouze duchovní naukou, anebo zda má zůstat v platnosti vlivná a hojně rozšířená teze „islám je buď politický, nebo není vůbec“ (což je teze, kterou zakladatel tohoto náboženství v podstatě hlásal svým životním příkladem), s některými „tvrdými“ sociologickými a politickými fakty prostě nepohneme. Abychom byli konkrétnější: seřadíme-li si státy podle míry pošlapávání náboženské svobody a přidržíme-li se přitom jako kritéria kombinace vládních a společenských restrikcí podle metodologie výše uvedeného výzkumu, pak dospějeme nejen k faktu, že z tohoto hlediska je nejhorší zemí zcela islámská Saúdská Arábie, ale i k tomu, že z deseti nejhorších zemí jich je devět (desátá je Indie, mimochodem země s početnou muslimskou minoritou) členem celosvětové Organizace islámské konference – jde tudíž o země, které se přinejmenším politicky k islámu otevřeně hlásí a jejichž populace je v rozhodující míře muslimská. Kromě Saúdské Arábie jde o (seřazeno od „nejhorší“) Pákistán, Indonésii, Egypt, Afghánistán, Írán, Irák, Súdán a Somálsko. Mimoto žádný z členů Organizace islámské konference, která sdružuje všechny islámské státy světa, se v hodnocení zmíněného výzkumu nedostal mezi země, v nichž panuje náboženská tolerance.
Co z toho vyplývá? Přinejmenším to, že bychom se měli definitivně zbavit představy, že pouze nenáboženské ideologie jsou nepřátelské vůči různým náboženstvím a že věřící lidé se nakonec vždy nějak domluví, protože jim jde v podstatě o totéž. Někteří se jistě domluví, jiní ne. Záleží totiž také na tom, k čemu věřící lidi jejich náboženství vede. Ne každé náboženství vede k toleranci a ne každé náboženství je ochotno vzdát se nároku uzurpovat si veškerou, tedy i politickou a legislativní moc. Jak vidno, zvláště islám se ve své politické verzi velmi snadno, ne-li zákonitě stává netolerantní ideologií potlačující občanská práva nemuslimů.
(Tento text vyšel pod názvem "Náboženská svoboda pouhým snem?" v Katolickém týdeníku 19/2010, příloha Perspektivy, str. III.)
Zdroj: http://pewforum.org/Government/Global-Restrictions-on-Religion.aspx
