O svatém právu bloudit, věřit falešným prorokům a hřešit

Malé zamyšlení nad náboženskou svobodou. Motto: „svoboda je bezcenná, neznamená-li také svobodu se mýlit“ (Gándhí)

Svatyne ruzných náboženství v Betléme.

Tentokráte budu jak ten švec, co se drží svého kopyta, a tudíž začnu trošičku filozoficky. Existuje pravda? Podle mě ano. A má být každý přesvědčen o pravdivosti svého světonázoru? Taky ano. Proč je potom ale tolik různých světonázorů? Proč neexistuje jen jeden, ten pravdivý? A vůbec, existuje jedna jediná objektivní a univerzální pravda, nebo má každý „svou pravdu“?

Jako filozof si kladu takové a podobné otázky. Jako křesťan věřím a vyznávám, že pravda spadá v jedno s osobou Ježíše Krista, který prohlásil cosi opravdu nevšedního, neřku-li tajemného: „Já jsem (...) pravda i život“ (Jan 14,6). Jako konvertita pamatuji časy, kdy jsem křesťanem nebyl, a neřekl bych, že jsem byl v té době zlý... Nikdo mě k žádné víře nikdy nenutil, a já jsem upřímně přesvědčen o tom, že to tak bylo dobře. Je toto mé přesvědčení autenticky křesťanské?

Je. Protože ten, kdo upírá druhým svobodu vybrat si vlastní náboženství (nebo mít nenáboženské přesvědčení) nemůže být křesťanem. Takový člověk je ideologem, třeba i zakukleným, ale ideologem, kýmsi, kdo se staví na místo vševědoucího Boha. Proč?

Hned z několika důvodů. Za prvé, svět, na nějž máme ten či onen názor, je plný tajemství a plný různých tajemných odkazů k „zásvětí“. Odkud se vzal velký třesk? Existuje Bůh? A pokud ano, jaký je? Proč je ve světě tolik utrpení a nespravedlnosti? Jaká je nejlepší cesta k lidskému štěstí? Čeká nás posmrtný život? To vše jsou otázky týkající se sfér, v nichž naše lidská logika tápe. Otázky, které nás odkazují k tajemství. Otázky, které sice neproblematizují přesvědčení o existenci jedné jediné objektivní a univerzální pravdy, ale které nás vedou k jisté pokoře, protože odkrývají fakt, že pravda je poznatelná jen částečně. Ideolog se domnívá, že pravdu vlastní a že jeho ideologie dává racionální odpověď na všechny podstatné otázky. Věřící člověk anebo agnostik je oproti tomu přesvědčen, že ty opravdu důležité otázky jsou racionálně nerozhodnutelné, a právě proto považuje světonázorovou a náboženskou pluralitu nikoli za nutné (či v horším případě za odstranitelné) zlo, nýbrž za cosi normálního a legitimního. Absolutní pravda je cosi, k čemu se přibližujeme, je to cosi, co hledáme. A při tomto hledání bloudíme.

Za druhé – a teď už budu hovořit specifičtěji o náboženské svobodě z křesťanského hlediska –, ten, kdo upírá sobě i druhým svobodu v náboženské sféře, zcela ignoruje podstatu víry i skutečnost lidského svědomí. Víra není výsledek nějakého logického kalkulu, víra, aby byla opravdová, musí být založena na svobodném rozhodnutí, které se odehrává v nitru člověka, v jeho svědomí. Kdyby byl k víře někdo nucen násilím či výhružkami, anebo kdyby byl k víře nečestně přiváděn například sliby různých výhod na této zemi, anebo kdyby byl nucen k setrvávání v nějaké víře, výsledkem by nebyl růst víry, nýbrž růst pokrytectví. Toto přesvědčení měl evidentně Ježíš, když v situaci, kdy ho po jednom jeho „hrozném“ kázání opustilo mnoho jeho příznivců, položil svým nejbližším učedníkům otázku: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67). Dodám, že toto přesvědčení vyznává i katolická církev, která ve svém dokumentu Dignitatis humanae tvrdí, že „pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé”. Jinými slovy: věříš třeba nějakému prorokovi, kterého moje náboženství považuje za falešného? Máš na to svaté právo.

Za třetí, není pravda, že – jak tvrdí různí ideologové mající náboženské přesvědčení (kteří by chtěli náboženskou svobodu potlačit ve jménu péče o spásu všech lidí) – příslušnost k tomu či onomu náboženství je vstupenkou do ráje či do pekla. Křesťané by měli věřit, že po smrti nebude o mém dalším osudu rozhodovat nějaký můj světonázor či náboženská příslušnost, ale to, zda jsem byl dobrý či zlý, tedy – řečeno s Ježíšem – zda jsem sytil hladové, poskytoval přístřeší pocestným, oblékal nahé, navštěvoval nemocné atd. (viz Matouš 25,31-46). Čili fakt, že podle křesťanské víry je spasitelem všech lidí Kristus, ještě neznamená, že pouze ti, kteří v Krista jako spasitele uvěřili, mají šanci na spásu. Pokud si tedy už poslední soud představujeme jako zkoušku ve škole, pak bychom jako křesťané měli vědět, že otázky se nebudou týkat náboženství, ale etiky. Proto když už křesťané straší peklem (aby bylo jasno: nemyslím si, že právě toto je ta nejlepší „evangelizační strategie“...), neměli by strašit jen nekřesťany, ale všechny bez rozdílu (a měli by si vzpomenout na přísloví o zametání před vlastním prahem...). A každopádně by neměli strašit slovy „pokud se neobrátíš na křesťanství, Ježíš Kristus tě pošle do pekla“, ale slovy „co zaseješ, to také sklidíš“. Každý může hřešit, jen ať pak počítá s následky. Jinými slovy, i zde platí: jaký si to uděláš, takový to máš, a jak si kdo ustele, tak si lehne... Přesněji řečeno, platí to již v tomto životě, no a i na onom světě. Ale věřit v peklo a v ráj nikdo nemusí... Jen holt člověk nikdy neví... :-)

Související článek Aishy

PS: Naším příštím společným tématem bude sexualita.