Hříšný sex?

Po všem tom čtení o různých homosexuálech, metrosexuálech a gastrosexuálech, o multiorgasmech, tajemných bodech G a podobných věcech (nic proti nim :-)), kterými nás tak ochotně zásobují naše média, se nyní mrkneme na sexualitu samotnou. Jak se na ni dívá „tmářské“ a „puritánské“ křesťanství?

Jestli mě něco opravdu mrzí, pak je to fakt, že v naší západní civilizaci si křesťané a nekřesťané v otázce sexuality vzájemně moc nerozumí. A to je škoda, protože právě tohle téma je docela dost důležité (my muži na „TO“ myslíme prakticky neustále, že? :-)). Podle mě je vina na obou stranách.

Nekřesťané obviňují křesťany z toho, že jejich sexuální morálka je pokrytecká, že považují sex za cosi hříšného a vůbec že svými zákazy zasahují lidem do sféry, která by měla zůstat zahalena rouškou intimity. Mají tito advokáti sexuální emancipace pravdu? Částečně.

Křesťané zase s oblibou hovoří o tom, že nekřesťané jsou otroky svých sexuálních vášní, že svým nezodpovědným chováním jen sypou peníze do kapes producentů pornografie a výrobců hormonální antikoncepce a vůbec že svojí sexuální revolucí způsobili rozpad (tradičního modelu) rodiny. Mají tito hlasatelé cudnosti pravdu? Částečně.

Propast, která zeje mezi křesťanským a nekřesťanským táborem, je podle mě zbytečná. Nebo by alespoň nemusela a neměla být tak veliká – protože byla vyhloubena především iracionálními předsudky a stereotypním způsobem myšlení (v obou táborech, samozřejmě). Přičemž je třeba též dodat, že na obou stranách pomyslné barikády se přehání: křesťanským táborem obchází (i když spíš v minulosti obcházelo) strašidlo puritánství („sex je zlo nutné k plození dětí“), zatímco v nekřesťanském táboře se zase občas žije tak, jako by člověk byl pro sex, a ne sex pro člověka.

Proč by křesťané nemohli uznat, že jejich „ideál čistoty“ často nebývá správně chápán a vede pak k zbytečnému traumatizování věřících? Proč by nekřesťané nemohli připustit, že sám sex sice poskytuje momentální uspokojení, ale štěstí zaručit nemůže? Proč bychom se spolu nemohli bavit o sexu a sexualitě prostě jako lidé, kteří – jakkoli banálně to zní – v podstatě hledají jediné: lásku? Není fakt, že sex již dnes není tabuizován (jak o tom svědčí například fenomén blogujících prostitutek) vlastně výzvou k tomu, abychom se na sexualitu podívali novýma očima, bez jakýchkoli předsudků?

Jako křesťan nemohu nepovažovat sexualitu za Boží dar, za jeden z nejkrásnějších Božích darů, dokonce – řekl bych – za cosi posvátného. A nemám na mysli jen takový ten úzce genitální aspekt sexuality: sexualita, čili pohlavnost, je především tím, co z nás mužů činí muže a z žen ženy – na rovině fyzické, duševní i duchovní. To, že se od sebe navzájem lišíme, že nás naše různost dráždí, fascinuje, motivuje, štve, baví a někdy i přímo rozesmívá (zde je důkaz :-)), to vše je úžasná příležitost k tomu, abychom se vzájemně obohacovali, abychom se jedni od druhých učili, abychom zkrátka měli z této různorodosti radost.

Jako člověk, který se snaží žít v pravdě, si uvědomuji (v první řadě to vidím na sobě), že jestli je něco pro naši lidskou sexualitu typické, pak je to určitá absence harmonie mezi potřebami těla, duše a ducha, a zároveň touha po této harmonii, touha po vnitřní jednotě, po souladu všech našich tužeb. Ať už si tuto situaci vnitřní rozpolcenosti vysvětlujeme jakkoli (biblická tradice v této souvislosti nabízí nauku o hříchu), je fakt, že právě v sexuální oblasti často děláme to, co dělat nechceme, a neděláme to, co dělat chceme. Jinými slovy, je to právě sexualita, která nás často staví do situací, kdy se stydíme podívat se do očí sami sobě, případně partnerovi. Proč? Protože zatímco duše touží po věrné lásce, po takovém splynutí, kde jednota dvou těl vyjadřuje jednotu dvou duší (podle islámu dvou až pěti těl a duší, že?) a vede k sdílení – i předávání – života, tělo si občas žije jakoby vlastním životem a touží prostě po splynutí s nějakým jiným tělem, pokud možno co nejatraktivnějším.

A já se ptám: jaká zkušenost je specificky lidská? Touha po sexu (kterou sdílíme se zvířaty), anebo ona zvláštní rozpolcenost mezi touhou duše a touhami těla? Odpověď je myslím nasnadě. Problémem pak už zůstává „pouze“ to, co si počít s tou rozpolceností. Můžeme se tvářit, že neexistuje, jenomže to není zrovna příliš poctivé řešení. Pokud si nechceme nic nalhávat, stojíme před nutností rozhodnout se: buď přitakáme pouze tělesné vášni (přičemž pak musíme počítat s tím, že se dříve či později budeme muset rozloučit s naším ideálem věrné lásky), anebo „idealisticky“ přitakáme potřebám naší duše, což sice samozřejmě nepovede k zřeknutí se sexu (ponecháme-li stranou ty, kteří cítí povolání k celibátu), nicméně – buďme realisté – k jistému občasnému odříkání v tělesné sféře ano. Nikdo prostě nemůže mít všechno.

Co nás „idealisty“ (či „křesťanské humanisty“) utěšuje? Mimo jiné to, že naše askeze není samoúčelná, ale že má smysl, protože směřuje k vytvoření trvalého partnerského vztahu, který je prakticky synonymem domova a který navíc umožňuje předávání života dětem, které rovněž patří k základním lidským touhám. A též to, že ona askeze ve skutečnosti není potlačováním sexuality, ale jejím „zpracováváním“ či lépe řečeno kultivováním. Podobně jako je totiž jedním z výrazů lidské kultury schopnost ochočovat si divoká zvířata, jedním z výrazů zralé, „civilizované“ lidské sexuality je schopnost „ochočovat si“ po rozkoši toužící tělo.

Související článek Aishy

PS: Příště s Aishou probereme hlavní proudy v našich náboženstvích.